Ambicí Vojtěcha Rady je vytvářet nové světy. Na jejich tvorbu se připravil studiem sochařství na pražské UMPRUM, architektury na AVU v ateliéru Emila Přikryla a herního designu na curyšské Hdk (Vysoké škole výtvarných umění). 

K vystavování ve Studiu Bubec se dostal díky své účasti na Festivalu M3, pro který vytvořil počítačovou hru Mlha, přenášející do virtuálního prostředí sídliště Vlasta v Praze Vršovicích, kde se festival pořádaný studiem Bubec odehrával. K jeho úspěchům patří účast na mezinárodní přehlídce Starpoint v roce 2018 a spoluautorství vítězného projektu Maďarského pavilonu na 17. Mezinárodní bienále architektury v Benátkách v roce 2020.

Fotogalerie

Své světy vytváříš v propojení různých médií a úrovní reality. Co pro Tebe bylo prvotním médiem? A proč ses rozhodl rozšiřovat své vzdělání v dalších oblastech?

Svoje studium jsem začal na architektuře, což se v určitém pohledu dá vnímat jako utváření našeho světa. Architektura má s výtvarným uměním mnoho společného, nástroje, zájmy atd., ale pro mě je podstatný jeden rozdíl a to, že architekt má klienta, který většinou přichází s nějakou vizí. V umění si toto hledá výtvarník sám.

Vidíš zásadní odlišnost v umělecké realizaci ve fyzickém a virtuálním světě?

Asi je třeba zamyslet se nad tím, co je to virtuální. Ten původní význam, jako něco, co může být, jrnom něco, co je pouze v možnosti, se dost často ztrácí. Dnes v digitálním světě je to spíše o simulaci a napodobování, nebo interpretaci něčeho, co existuje a to je v rozporu s tím, co mám na mysli. Myslím, že obecně je pro mě výtvarné umění o tom, co existuje v možnosti, jako něco co může být, než nějaká simulace či napodobování.

Jaké jsou výhody a nevýhody umění ve virtuálním prostoru?

Pokud bychom tuto otázku brali jako něco, co je výstavené na internetu, moc nejsem fanouškem tzv. virtuálních prohlídek v kamenných galeriích. Podle mě ta zkušenost z návštěvy naším tělem je nepřenositelná. Některé formáty, jako dívání se na video nebo hraní her, je ideální. Upravuje se podle toho i samotná produkce, dnes jsou produkovány filmy velkých jmen točené na mobil. Pokud bychom se bavili o prohlížení webu, tak je důležitá zpětná vazba, na kterou se často zapomíná. 

Dovedeš si představit přesun tvorby a vnímání umění pouze do virtuálního světa, nebo tam budou některé aspekty existence vždycky chybět?

I když se díváme na nějaké digitální dílo, hrajeme hru či koukáme na internet, naše tělo je tu stále s námi. V galeriích se zapomíná na to, že když je tam nějaká instalace, kde se něco hraje, tak v tu chvíli nepřicházíme o tělo, a když se celý zážitek spojí s tím, na čem například sedíme, co vidíme, nebo čeho se dotýkáme, tak je to celé plynulejší. 

_______________

Výstava se dotýká specifického typu architektury – zahrady – fenoménu na pomezí lidského usilování a působení přírodních sil. Jak je pro Tebe důležitý přírodní element? 

Jedno z témat, které mě zajímá na tom, když má člověk zahradu je to, že někteří lidé ji nechají růst a jen se diví, zatímco jiní zase vše neustále mění. I počítač funguje jenom díky tomu, jak zatím rozumíme přírodě, jaké jsou podmínky na zemi a je na tom v podstatě závislý. Přál bych si rozumět více hardwaru, ať už je to procesor nebo dřevo.

V sochařství, architektuře, tvorbě virtuální reality či počítačové hry pracuješ s různým typem času – různé délky procesu tvorby, realizace i vnímání díla – je pro Tebe tento aspekt důležitý? Máš rád dlouhodobé projekty? 

Čas je pro tvoření her zásadní, počínaje tím, jak to celé technicky funguje, tedy že každý snímek je vypočítaný. A to se děje 30x za sekundu. To se převzalo z filmu, stejně tak i celé nastavení kamer, světel, počítačové grafiky. Co je ale zásadně jiné je to, že při hraní her často prožíváme jeden okamžik několikrát, či se může různě větvit podle toho, co hráč dělá, podobně, jako funguje kód v pozadí hry.

VR může být užita jako nástroj plánování a představování vizí – zajímá Tě tenhle způsob využití? Nebo Tě zajímá spíš vytvoření situace, pole pro interakci? Přitahuje Tě spíš kontrola nad procesem vzniku a podobou díla, nebo Tě zajímá dialog, eventuelně i integrace náhody?

Ano, občas takto pracuji i na skutečných zakázkách. Zajímavé je použití například v léčbě různých fobií, např. Strachu z výšek či hadů, kde vystavení se simulaci můžeme ihned opustit jen tím, že ji vypneme nebo se díváme jinam. Podobně zajímavé je pak propojení s hmatem či změna perspektiv při vytváření věcí, tedy že můžete být ženou, psem, okurkouči ohmatat tvrdou peřinu. Co je na tvorbě her zajímavé nebo více přítomné, než při například 3D animaci nebo vytváření plochých neresponzivních obrazů, je ta možnost interakce a ten fakt, že tvůrce hry se musí vcítit do hráče: Co by asi chtěl dělat, co by mohl dělat. Protože vytváření nekonečných možností zatím není možné. Úskalí toho pak je, že občas hráč chce něco, co se nabízí, ačkoliv to tvůrce tak nezamýšlel a dochází tak k rozepři, která někdy vede k nečekané zábavě, někdy ale k nepochopení. 

_______________ 

Co pro Tebe znamená lockdown a virtuální výstava – jsou to jen nevýhody? Přemýšlíš o tom jinak, jako umělec pohybující se do značné míry ve webovém prostředí?

Pokud přistoupíme na to, že nějaká část mé tvorby jsou počítačové hry, tak se nic moc nemění. Ti lidé hrají na počítači, aby se o tom pak bavili. Je to v lecčem podobné jako když čtete knihu, s tím rozdílem, že se vám nevybije. 

Na jakých projektech pracuješ a v jaké vrstvě reality se budou odehrávat?

Mám teď rozdělané nějaké hry od výtvarných po tzv. vážné. Doufám, že se otevře maďarský pavilon na příštím benátském Bienále, kterého jsem součástí. Také se těším na to, až mi přijde 3D tiskárna a já začnu dělat nějaké modely a snad i skutečné objekty pro tu jednu mělnickou zahradu.