V loňském roce jsme Gabriele během její rezidence ve Studiu Bubec položili  několik otázek. Nyní na letošní výstavě můžete shlédnout výsledky..

Na čem momentálně pracujete?

Ve studiu Bubec jsem objevila práci s kovem. Možná jsem si na začátku rezidence nedokázala ani představit, jak zajímavě to může doplnit moje zkušenosti se světlem. Probudil se ve mně ,Kutil Tim‘ a objíždím OBI, kovošroty, hutnictví a hledám si materiály a nářadí. K vánocům bych si teď přála plazmu a overall od BRUDRY.

Co se týče mojí současné tvorby, tak právě probíhá absolutní ,heavy metal‘ boom. Nikdy jsem neměla moc ambice kreslit nebo malovat, ale teď jsem objevila ,kreslířské‘ možnosti plazmy a sváření. Plechy jsou plátno, plazma štětec. Kreslím zelektrizovaným 330V plynem abstraktní krajiny, tvary, energii mezi plným a prázdným prostorem. Výsledek jsou kovové reliéfy, některé budou ve spojení se světlem.

Jak se vám tvoří v této nejisté době, kdy jsme hodně zavření doma?

Mám neuvěřitelné štěstí, že můžu mít tenhle, tak trochu tajný svět ve Studiu Bubec. Odpočívám od ,nových médií‘ u těch ,starých‘, možná, že je zpracování železa jedno z nejstarších řemesel vůbec.

Pracovat fyzicky s materiálem je pro mě forma meditace, když se navleču do svářečského oblečení a kukly. Upřímně mám z toho vždycky trošku strach, cítím, jak mám omezené smysly; zrak, sluch, hmat, zvedne se mi tep a zrychleně dýchám, musím si vědomě říct, že tomu jdu čelit a zpomalovat si dech. Nevím, jestli to někomu dalšímu může připadat zajímavé, ale vlastně tyhle kresby jsou výsledkem mého boje s vlastním fyzickým, až pudovým strachem.

Když jdu do Studia, nemám s sebou počítač, na telefonu jsem omezeně. Je to protilátka proti mojí novomediální tvorby a sezení u počítače. Je to o procesu, někdy trošku zazen, třeba když člověk celý den leští nějaký malý kousek plechu, ale na konci dne má něco, na co si může sáhnout , možná to je něco, co mi při práci se světlem chybělo. To často existuje po konci akce jenom na fotkách a videu. Vědomě víme, že po nás nic nezůstane, ale možná jsem v životním období, kdy nacházím uspokojení v upcyclingu starých zrezivělých kusů železa, tvoření z nich dalších objektů, pro nic jiného, než jen pro ten proces samotný.

Jak se vám tvoří ve Studiu Bubec?

Tvorbu Čestmíra Sušky již velmi dlouho obdivuji a je pro mě obří čest mít možnost tvořit se zásadním umělcem české i světové scény pod jednou střechou. Během přestávek na sebe nechávat působit jeho objekty, které jsou všude kolem Studia.

V neposlední řadě, celá parta kolem Studia jsou strašně fajn lidé, jmenovitě velký dík patří Markovi, za snad nekonečnou trpělivost nad mými dotazy. Myslím, že s kovem chci od teď pracovat již nadále.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste umělkyně, že to je ta cesta, kterou můžete jít?

Upřímně, já pořád nevím, jestli jsem umělkyně a jestli je to cesta po které mám jít. V českém kontextu nemám tolik galerijních zkušeností, abych se tam dokázala úplně sebevědomě zařadit. Moje tvorba před lockdownem byla většinou na pomezí světelných, audiovizuálních performance-experimentů, blíže k "live performing arts". Za posledních několik týdnů to sice vystřídal archetyp solo-umělce v ateliéru a práce, která je na pomezí galerijních / světelných objektů. Jestli tohle nové směřování bude mít umělecké hodnoty, ukáže nejspíš až čas.

Jaké máte plány?

Vytvořila jsem si několik kovových abstraktních krajin-kreseb a nyní experimentuji jak ,stará média‘ propojit s těmi ,novými‘. Co může mít společného kov se světlem? Jak se můžou doplnit a zvýraznit (ne)materiální vlastnosti navzájem? Jaký je vztah mezi dynamickým tvarem, chaosem a řádem? A jak tohle všechno může působit na percepci diváka? Možná mám teď víc otázek než odpovědí, což mi nepřipadá k neužitku. Je to zajímavé období, kdy kreativní proces není zatížen výsledkem, ale jen hravostí procesu samotným. Období lockdownu mi přineslo kromě osobní introspekce tuto novou zkušenost a už teď si uvědomuji, že je to něco, z čeho pokud budu mít štěstí, budu moci čerpat celý život.